Deštivé Jeseníky

České a moravské hory nejsou z těch na světě nejvyšších, když ale toužíte po divočině, dokáží překvapit. A to byla naše touha. Chtěli jsme odjet do míst, kde nepotkáme člověka, zato aby té divoké, čisté přírody bylo kolem plno.

Sbalili jsme teplé ponožky a termo prádlo, vodu, vařič, pánev, do kapsy skládací nůž a pár základních věcí k jídlu. Věděli jsme, že Hilux nás dostane, kam si zamaneme, a s Ikamperem na střeše můžeme spát, kde se nám zrovna líbí.

 

 

Ocelově šedivé nebe kam oko dohlédlo a my zamířili k Jesenickým horám. Přijeli jsme do vesnice kousek pod Pradědem. Pěst dopadla párkrát na dřevěné dveře a v nich se objevila přísná tvář ošlehaná větrem a zbrázděná vráskami. Pronikavý pohled ohraničilo tmavé husté obočí, vlasy byly už stříbrné. „Ale? Tak jste se přece vydali na sever? Počasí vám ale moc přát nemá…“ Kdo jiný by nám mohl odhalit ta nejtajnější místa než místní horal. I když je pravda, že minule jsme se jen s radami a bez map ztratili. Se sněžnicemi na nohou a minimem jídla v batohu, v bílé krajině, co brzy začala vypadat široko daleko stejně.

Tentokrát jsme byli připravenější. Sníh už všude roztál, nocleh jsme měli stále nad hlavou a trocha větru a deště nás nerozhodí. Jsme přece chlapi, co míří do divočiny, do přírody, pryč z města a od lidí. Nad hrnkem čaje jsme dostali několik tipů a vyrazili jsme dál, měli jsme před sebou necelé tři dny a chtěli jsme co nejdřív najít vhodné místo, kde přečkat noc.

 

 

Obloha potemněla ještě víc. Soumrakem i těžkými mračny, co věstily déšť. Zastavili jsme na lesní cestě na hřebeni, ale ještě stále obklopeni lesy. Rozdělali jsme střešní stan, večeři vyřešili po studenu a před usnutím plánovali, co by měl přinést příští den.

Když jsem se ráno vzbudil, Pepa i jeho foťák byli pryč. Toulal se po okolí a lovil snímky ranního oparu. Přišel s tím, že kousek od nás byla půda rozrytá od divočáků. Doufali jsme, že kromě jesenické flóry se nám podaří ulovit i pár záběrů zvěře. Rozdělal jsem oheň a za chvíli už na pánvi voněly vajíčka. Ufiltrovali jsme si kávu a snídaně byla hotová. Vzali jsme foťáky a za chvíli se za námi uzavřel les.

 

 

Pod botami praskaly větve a mezi vrcholky stromů procházely paprsky světla. Do hodiny se ke světlu přidaly i kapky deště, které se rychle proměnily ve svislé proudy vody. Oblečení vodu nasáklo jako houba. Byli jsme promoklí naskrz a zvěř jsme nepotkali žádnou. Prodrali jsme se lesem a křovinami zpět, sbalili jsme stan a naskákali do auta. Předpověď neoptimisticky hlásala dny nekončících dešťů. Vyrazili jsme hledat průrvu v cloně mraků.

 

 

Projížděli jsme z údolí do údolí, ale tam to bylo marné, mraky se mezi kopci uhnízdily a nevypadalo, že by se chtěly hnout. Museli jsme vyjet na hřebeny a nahoře se držet po vrstevnicích. Místy bylo jasněji, ale pršení neustávalo. Až po několika hodinách bloudění jsme sjeli k odlehlé pastvině. Už se zešeřilo a soumrak dával jen tušit okolní les v obrysech. Využili jsme chvíle bez deště a nad ohněm sušili oblečení. Nálada byla pošmourná jako počasí. Bylo jasné, že pokud nás ráno opět přivítá déšť, jedeme z hor pryč. Déšť má své kouzlo a probírá krajinu k životu, ale dva dny trvající chlad, mokro a hlad nám vzaly většinu elánu. Mlčky jsme vylezli do stanu a usnuli, aspoň tady bylo sucho.

 

 

Ranní probuzení bylo bez iluzí, oba jsme už viděli, že jen znovu zmokneme při balení stanu a pojedeme pryč. Čekalo nás milé překvapení. Žádná modrá obloha a slunečno se nekonalo, ale nepřítomnost ťukání kapek na pláto stanu dávala tušit, že se nad námi horští bohové smilovali a déšť odfoukli na druhou stranu hor. Vykoukli jsme ven a předtucha se potvrdila. Nepršelo. Viděli jsme teď, že pastvinu z jedné strany lemuje jehličnatý les a z druhé stromořadí dubů.

Do kapes jsme nastrkali zbytky jídla, na snídani se dnes nehrálo, šli jsme využít poslední den, co nám zbýval. Co kdyby se záludné kapky zase vrátily?